Křivoklátsko

    Dne 3.6. se Pohodáři vypravili na dlouho připravovaný poznávací víkend s naším oblíbeným průvodcem Pavlem Žižkou do oblasti Křivoklátska nebo přesněji Karlštejnska. Většina natěšených Pohodářů s podvědomím poznat nové kraje a nová dobrodružství, plné nevšedních zážitků vyrazila svými vozidly do Zadní Třebáně už v pátek odpoledne. Tam v kempu Ostrov rozložily své "provizorní chaloupky" a okusili teplotu vody v Berounce. Prý byla teplá :-). V sobotu ráno, když se celý kemp začal teprve probouzet, dorazili další Pohodáři. Všichni se přivítali a na naši otázku: "jak se vám tady spalo?", nám odpověděla Marta: "Spalo se nám dobře, jen tu řvou žáby jako kráva!"

    Na dlouhou celodenní procházku jsme sbalili hlavně pití, něco dobrého na zub a někdo si přihodil do batůžku i pláštěnku nebo větrovku, kdyby náhodou... Lepší počasí jsme si nemohli ráno přát, teplé, sluníčkové, nebe bez mráčků. V 8.50 hod jsme nasedli na vlakovém nádraží do modrého Elefantu a frčeli do zastávky Karlštejn. Zde jsme se rychle  přemístili do pendlbusu a cestovali dál, až do Srbska :-)). Plní sil jsme vyrazili, teď už po svých, za průvodcem Pavlem na  náš výšlap. Při výstupu travnatou pěšinou do kopečka měl nejvíce starostí a otázek Vláďa ..." nebudou tu klíšťata...???. Vápencové útvary v Údolí děsu KODA jsme minuli a pokračovali dál až do Tetína. Tady nás Pavel zavedl ke kostelu sv. Ludmily a řekl nám několik  zajímavostí o historii obce i samotného kostela. Pro nás nejzajímavější informací byla skutečnost o smrti české kněžny Ludmily, která zde byla usmrcena. Kamen, na kterém se vše událo, je v kostele ponechán. Kousek od kostela bylo odpočinkové místo s krásnou vyhlídkou na Berounku. Ani toto místo jsme nevynechali :-). Pokochali  se výhledy na řeku, posvačili a protože bylo pořádné vedro a zásoby pití ubývaly, Vláďa otevřel svůj batoh a všem nabízel ze svých opravdu dostatečných zásob, Magnesii "na křečka" (proti křečím :-)). V tuto chvíli zrovna Janina se svým Jardou řešili jakousi vážnou věc. Po chvíli jejich hovoru bylo slyšet Janinu: "....seš asimetrickej. Asi metr na výšku a asi metr na šířku,.... no to je hrozný :-)))))".
    Dál naše výprava vedla přes opuštěný lom Na Kobyle, kde Vláďa se Šonem ze zvědavosti vyšplhali do skalní jeskyně a pak při sestupu zpět, díky Magnesii, skákali dolů jak kamzíci :-). Cestou přes Tobolku do Koněpruských jeskyní jsme udělali ještě několik malých zastávek. Na jedné z nich začalo z toho vedra Martě ubývat sil, a tak místo kořalky jí zpět na nohy pomohl mokrý hadr na hlavu. Na další zastávce docházely síly Honzíkovi Voš. Ulehnul do trávy, pokrčil nohy a  jen ta odřená kolena svítila :-). Hanka si Honzíka fotila a k tomu Radka dodala komentář: "... to má z toho, jak brousí tu frajerku ..." :-)). Na prohlídku Koněprus se vydali jen někteří Pohodáři, jiní odpočívali ve stínu u restaurace a pár Pohodářek odjelo busem zpátky do kempu. V jeskyních byla teplota 10,5 stupně, takže náš přehřátý organismus opět pookřál a nabral sil. To už náš výšlap byl za polovinou cesty a my pomalu začali směřovat k Berounu. Vláďa nabitý energií, nejspíš z jeskyní, sebral na lesní cestě pořádný klacek a že ho  prý vezme sebou do kempu na večerní táborák :-).
Netrvalo dlouho, začal si klacek přehazovat z jednoho  ramena na druhé, a pak řekl ".... nemůžu ho unýst, ... je těžkej...dám ho někomu do batohu..... písknu ho tam třeba Věrce ..." Spěchal za ní, ale Věrka se nedala :-).  
    Najednou jsme se ocitli v lese u Aksamitovy brány. Je to největší skalní brána českého krasu, kde došlo k propadu stropu bývalé jeskyně. Jméno dostala po svém objeviteli, archeologovi Janu Axamitovi. Odtud nás naše  turistická  značka vedla strmým sešupem dolů. Byl to fakt zážitek :-(. I Radek, pro kterého nic není nemožné, měl s kopcem problém a vymyslel se ho zdolat dolů raději pozadu :-))). Do Berouna na bus už jsme docela spěchali, a tak jsme hledali kdejakou zkratku. Cestou kolem rybníka se Janina ptá staršího pána kudy dál a na nějaké občerstvení. Děda nám radí ".... to musíte k té hrázi, a tam takovou šoustkou doprava k lomu,... a hospoda ...tady nikde není...". Rady jsme se trošku obávali a tak jsme raději věřili  turistické značce. Tempo do kopce bylo vražedné, sotva jsme funěli. Do toho Šon ze zadu pronesl: "... kontador jak ho valí, co...?" Pepa na to: "... to by mě zajímalo, na co jede....:-) ". Do Berouna jsme dorazili s malým předstihem a tak jsme poseděli a odpočinuli v malé hospůdce. Pendlbusem z nádraží jsme vyrazili na zážitkovou cestu do Karlštejna. Opět jsme se nenudili, hlášky Radka a Vládi  bavily nejenom nás, ale i ostatní  cestující. Radek měl strach při míjení busů na úzké silnici: ".... bacha,... to je traverza proti traverze...", křičí na celý autobus. Vláďa měl zase obavy ze srážky s vyhlídkovým balonem: "..... áááááá! Bouřačka!! Balon s autobusem! Ruším poukaz, nikam nepoletím..........".  Jen pan řidič neměl pochopení, a tak si zesílil rádio, aby naše komentáře neslyšel. Do kempu jsme se vrátili navečer, celí uťapaný, s plnou hlavou zážitků. Tento den jsme našlapali poctivých 24 kilometrů. Po celodenní túře jsme se těšili do stanů. Přivítali jsme se tu ještě s dalšími 3 účastníky našeho výletu a v počtu 27 zasedli k táboráku a opekli buřtíky.
    Večer měli Pepa se Šárkou nemile obohacený. Zjistili, že jim kdosi rozbil boční okno u auta, a tak řešili policajty a provizorní opravu okna.
    V neděli ráno nás všechny zaskočilo počasí. V půl osmé zahřmělo, pár blesků postrašilo a přehnala se pořádná přeháňka. Bylo teplo, dusno a jelikož se většina Pohodářů teprve probouzela, málokdo stihnul sbalit stan za sucha. Počkali jsme, až se bouřka přežene, posnídali a průvodce Pavel přemýšlel, jak naplánovat výlety, abychom případně zmokli co nejmíň. Jasno o výletě měli Pepa se Šárkou a Jarda s Věrkou. Ti se vydali na hrad Karlštejn. Ostatní vyrazili na nádraží, vlakem do Karlštejna a odtup pěšky do Sv. Jána pod Skalou. Navštívili jsme kostel sv. Ivana se skalní  jeskynní kaplí uvnitř. Místní kastelán viděl velkou výpravu a tak nám rád řekl pár slov z historie.
    Odtud malá část Pohodářů pokračovala na vyhlídku, umístěnou na 210 metrů vysoké skalní stěně. Pohled z výšky na vesničku Sv. Ján byl moc hezký. Další plánovanou zastávkou byly Bubovické vodopády. Jelikož vody bylo málo a vodopády byly suché, rozhodl  Pavel trasu pozměnit  a vydat se přes Solvayovy lomy zpět do Karlštejna. Plány nám narušil vydatný déšť a otrávil nás na celé dopoledne. Hladoví a mokrý jsme zavítali na zahrádku restaurace v Srbsku a vyjedli tu celou kuchyň. Slečna servírka z nás byla jakási nevrlá :-). Pochopení pro nás měl jen pan řidič pendlbusu, který si veselé Pohodáře stihnul na památku ještě na nádraží vyfotit. Po návratu do kempu  jsme  sbalili mokré stany a jeli se podívat na lom Velká Amerika v Mořině. Pohled na 800 metrů dlouhý, 200 m široký a 100m hluboký vápencový lom neměl chybu, zároveň byl děsivý. Opět nám Pavel pověděl něco z historie a celý lom jsme kolem dokola obešli. Lom Mexiko, který se nachází v blízkosti viděli jen někteří, neboť ostatní už byli líní :-).

    Na parkovišti jsme poznávací víkend zhodnotili, poděkovali průvodci Pavlovi a Renatě a vydali se každý svoji cestou domů :-)).