Pochod „Za povidlovým koláčem“ 1.4.2023

Letošní sezónu pochodů jsme jako obvykle zahájili pochodem „Za povidlovým koláčem“, který se koná každoročně v Benešově. Předpověď počasí nezněla sice moc příznivě, ale my jsme do poslední chvíle doufali, že se dešti vyhneme. S několika účastníky jsme měli sraz na pražském hlavním nádraží, odkud jsme vlakem vyrazili směrem na Benešov. Už ve vlaku bylo veselo, když jsme si vyprávěli historky z předešlých pochodů a k tomu jsme popíjeli různé posilovací drinky na zpříjemnění cesty. V Benešově jsme jako první navštívili naší oblíbenou cukrárnu, kde nám kamarádka Hanka připravila kafíčko a zákusky k snídani. Cukrárna doslova praskala ve švech, ale my jako vždy nezklamali a upoutali jsme pozornost místního osazenstva. Dokonce jedna veselá skupinka turistů nám přislíbila účast na náš zářijový pochod.

V celkové sestavě šesti Pohodářů a třech Chudáků jsme se v  jídelně ZŠ přihlásili na trasu dlouhou 15 km. Na startu jsme pořídili pár snímků a vyrazili podle propozic na cestu.

Nad Benešovem nám začalo mírně poprchávat (i když všechny předpovědi hlásili déšť až v odpoledních hodinách). My jsme se ale nenechali rozhodit a pokračovali vesele dál v cestě. V lese jsme zdolali lávku a vystoupali do Vidlákovy Lhoty pro první kontrolní punkt. Jelikož byl stejně jako v loňském roce v hospůdce, tak jsme se rovnou občerstvili točeným pivkem, někteří i zeleným mokem a vybalili svačiny. Po té naše cesta vedle zpět k lávce a bahnitou cestičkou jsme pokračovali podél potoka. Na Racek jsme tentokrát došli z opačné strany a po návštěvě místního konzumu jsme se  pomalu, ale jistě blížili ke Konopišti. Nejvíce krkolomný byl sestup z hlavní silnice do lesa, se kterým měl největší problém náš kamarád Marek. Po dlouhém přemlouvání a se vzájemnou pomocí se nám všem podařilo sráz zdolat bez větší újmy. Na parkovišti před Konopištěm jsme si dali obídek v podobě burgerů a smažáků. Potom už nás čekala druhá a poslední kontrola u zámku.

Do cíle jsme došli v dobré náladě a za svitu sluníčka. Všichni jsme obdrželi pamětní list a k zaslouženým povidlovým koláčům jsme si dali kafíčko. Po té jsme se rozloučili a domů jsme pak jeli každý po vlastní ose - někdo do Prahy a někdo do Hněvkovic.