Pochod ze Zbraslavic do Zruče
Letošní 12. ročník pochodu Zbraslavice - Bohdaneč - Zruč byl pro naši skupinku členů vznikajícího oddílu premiérou. Přestože celý týden vydatně pršelo, pečlivě jsme se na sobotu 11. května připravovali. V pátek večer jsme neustále sledovali počasí a plánovali trasu. Plán: v 9 hod. odjíždí vlak z Chřenovic, v 10 hod. vyjdeme ze Zbraslavic, v Bohdanči si prohlédneme rozhlednu a v palírně dáme košt, do Zruče dorazíme kolem 15. hod.
Pod heslem "modrá není déšť" jsme vyrazili do mokrého mlhavého rána. Vláďa, vyzbrojen jízdními řády vlaků a plány tras, nás na chřenovickém nádraží seznamoval s podrobnostmi. Ve složení 8 lidí a 3 psi jsme nastoupili do vlaku a tipovali, kdo z cestujících je také účastníkem pochodu. Ve Zruči vystoupila většina lidí. Bylo nám to trochu divné, ale jeli jsme dál. Za Zručí nám paní průvodčí sdělila, že se do Zbraslavic naším Posázavským pacifikem nedostaneme. Měli jsme přestoupit ve Zruči na vlak jedoucí směr Kutná Hora. Tak jsme dojeli do Kácova. Pivovar jsme se rozhodli vynechat. Čekali jsme na vlak zpět. Přijel za 5 minut a my se octli znovu ve Zruči. Hodinu a půl čekání na další spoj jsme využili k poobědvání v hospůdce. Nad buřt gulášem a bůčkem jsme si libovali, jaká je to pohoda. A tady vzniklo jméno našeho oddílu, Pohodář.
Na zápis do Zbraslavic jsme dorazili jako poslední ze všech účastníků. Zapisovatelé už pomalu balili. Každý z nás dostal mapu a šli jsme. Byla jedna hodina, tak jsme se rozhodli, že zvolíme jinou trasu, než přes Bohdaneč. Poprchávalo. Podle instrukcí uvedených v mapě jsme za Zbraslavicemi došli k rybníku. Odtud jsme se měli vydat z křižovatky po oranžových šipkách k ohradě s prasátky. Ikdyž měla být ohrada s prasátky vzdálena od lesní křižovatky pouhé 2,9 km, nemohli jsme ji najít. Začalo lejt a my jsme hodinu chodili kolem dokola. Nachodili jsme asi 5 km navíc, než jsme k ohradě došli. Tehdy jsme zvažovali název oddílu. Bludičky?
Na první punkt v Hodkově jsme dorazili po uzavírce. Kdyby nás nezdržela prasátka! Vtip a úsměv nás stále neopouštěl. Posadili jsme se u rybníka a objednali pivo a zmrzlinu. Seděla tam také kontrola z punktu. První razítko jsme přece jen dostali :-). Promočení jsme se brodili bahnem a mokrými loukami. Druhý punkt ve Slavošově kvůli nám znovu odemkli. I druhé razítko jsme dostali. Poslední úsek trasy byl obzvláště náročný. Brouzdání se močály už nám bylo ale jedno. Dosažení cíle na zručském zámku do 18 hodin byla veliká motivace. Dlážděnými ulicemi Zruče jsme skoro běželi k zámku. S kalhotami znáčenými až po kolena a bahnem až za ušima jsme dosáhli cíle v 17:59. Všichni nás vítali. Ale nebyli jsme poslední! V močálech se nám podařilo předběhnout pár pochodníků. Od pořadatelů jsme dostali pohlednici a diplom za poctivě ušlapaných 16 km (my však víme, že to bylo díky prasátkům alespoň 20). Domů jsme dorazili o půl 9 večer unavení a prochlazení. Ani to nám však nesebralo odvahu vydat se za týden do Prčic.
Z tohoto dne plného zážitků vzniklo naše motto: Cestu nechám náhodě... Kdo pozorně četl, určitě ví proč :-)
Pohodář.