Dne 21.května se uskutečnil 51. ročník pochodu Praha-Prčice, na kterém opět nechyběli zástupci Pohodářů – tentokrát v počtu 10 pochodníků a 1 pejska. Oproti loňsku jsme očekávali klidný průběh pochodu, neboť semifinále hokejového MS, které již tradičně připadá na tento termín, bylo tentokrát už bez české účasti L.

    Letos jsme se rozhodli pro dosud neprozkoumanou trasu – 31 km z Milevska. Díky této volbě se z nás všech stala ranní ptáčata – většina z nás vstávala již mezi 3 a 4 ranní, abychom stihli vlakové spojení: v 5:47z Heřmaniček do Olbramovic, pak zpátky přes Heřmaničky do Tábora a z Tábora (dráhy se opět vyznamenaly, jeli jsme jako sardinky, tolik nohou zblízka náš jediný čtyřnohý člen výpravy ještě neviděl) směr Milevsko. Místní patrioti rafinovaně umístili start pochodu na opačnou stranu města, než je vlaková zastávka, takže ještě před samotným startem jsme měli možnost kochat se krásami Milevska.

    Vzhledem k pěknému počasí se na trasu vydalo velké množství pochodníků, takže jsme se nemuseli bát, že se ztratíme !!! Všichni pochodníci podávali úžasné sportovní výkony, kromě Jany V., která si během cesty chtěla pomoci nepovoleným způsobem a osedlat našeho čtyřnohého kamaráda J Tato trasa byla poměrně náročná, kopcovitá a proto jsme důsledně dodržovali pitný režim, obzvláště pak někteří. Ke konci trasy nás organizátoři stejně jako loni nepotěšili, neboť na monínecké sjezdovce opět nebyly k dispozici sáně na sjezd dolů. Tajný punkt byl jako již tradičně umístěn v hospodě pod sjezdovkou L Tato skutečnost tak rozradostnila Járu V., že se rozhodl shodit pár kilo na místním běžeckém trenažeru a opravdu zhubl 3 kila. Jardo, bravo!!! Běžíš nám všem příkladem !

    Pak již to do cíle opravdu nebylo daleko a než jsme se nadáli, byli jsme v Prčicích. Odměnou nám byla tradiční (tentokrát zelená) botička a horalka .  Po posilnění v cíli jsme se vydali směr kyvadlový autobus do Heřmaniček, to jsme ještě netušili, co nás čeká. Již při stání ve frontě na autobus jsme zaslechli líbezné tóny ukulele a zanedlouho se část davu včetně nás nadšeně přidala ke dvěma zpívajícím kamarádům, kteří k naší radosti nastoupili do stejného autobusu. Řidič se nestačil divit, jakou má jeho autobus bezvadnou akustiku a s dobrou náladou a zpěvem (místy i řevem) jsme se přemístili do Heřmaniček.

    Již dnes se těšíme na další ročník a doufáme, že zase potkáme i ukulele J